Vím, proč nenosím hodinky

Proti hodinkám obecně nic nemám.  Je to chytrá věcička a hodně lidí je nosí. Ale dnes na adoraci mi něco došlo…

Normálně hodinky nenosím a tak jsem dnes ráno vyrazila do školy bez nich. Došlo mi však včas, že na maturitu se takové hodinky hodí a tak jsem se po nich začala shánět… Ale co takhle ráno nadělám. Mamka je měla nefunkční doma a tak jsem opravdu ráda, že jeden nejmenovaný student gymnázia (díky Jirko ;-)) okamžitě reagoval na mou starost a začal si sundávat své hodinky :-)

Problém je však v tom, co ty hodinky se mnou prováděly. Nejdříve to bylo nevinné… Nepříjemně mě v tom vedru hřály, ale tím, jak přesné byly, si mě naprosto získaly. Při maturitě jsou nepředstavitelný pomocník!

Došlo mi však, že takové hodinky nemůžu nosit věčně. Strašně mě totiž svazovaly.

Docela ráda se nechávám překvapit, jestli jdu na sjednané místo včas, pozdě či příliš brzo. A paradoxně se díváním na hodinky obírám o čas.

Každému plyne čas jinak, ale ty hodinky nám ho vyměřují každému stejně. Bez rozdílu a bez tolerance. Při té adoraci mě nutily, abych se na ně dívala. Takové lákání: „Kolik je asi hodin?“ či „Jak dlouho nám to trvalo?“ a přitom jsem se obírala o čas být s Někým, komu na čase nesejde.

Tak se můžu okrádat o krásné chvíle. Chvíle s přáteli, chvíle klidu i chvíle s Ním. A nezáleží mi na tom, jak dlouhé chvíle to budou, ale že jsem je prožila :-)

Tak proto nenosím hodinky…  Protože chci vědět, jakou hodnotu má neměřitelný čas.