A co Bůh, člověče?

Člověk: Otče náš, jen jsi mi dal život.

Bůh: Synu, slyším tě…

 Č: Klečím před Tebou v den, kdy se mi zhroutily všechny plány a naděje. Možná bylo ukvapené věřit, že vše dopadne dobře, ale stále jsem se toho držel. Jako větve v moři. Uznávám, byla to jen větvička, ale měl sem se čeho držet.

B: Měl ses držet mě. To bys nikdy neklesnul pod hladinu.

Č: Asi bys mi na to řekl, že držet se Tebe je to nejlepší řešení. Ale kde Tě najít? Nevidím Tě. Ani v tom moři, ani ve vztazích. Proč nejsi v mých vztazích? Vždyť tam jsi tolik potřebný.  

B: Pozval jsi mě do nich?

Č: Kdybys tam byl, nestalo by se tolik nedorozumění a ušetřil bys mě bolesti. Navíc nevidím, kam mě vedeš. Nebo spíš – kam bych měl podle Tebe jít. Vše, co se mi děje jakoby pomáhalo nacházet cestu jen ostatním lidem. Připadám si jen jako katalyzátor okolního dění. Jak někam vstoupím, tak všichni vědí, co je správné, kam patří a co chtějí. Jen já stojím ve skupině spokojených lidí a hledám Tebe, abys mi řekl, kde je mé místo v tomto světě.

B: Až přijde čas, zjistíš to.

Č: Možná to někdy taky objevím. Stále si opakuji, ať nejsem nedočkavý a nikam se nehrnu.  S takovou zbrklostí nadělám sobě jen trápení a problémy. Mnoho trápení a problémů! Asi bych měl jen sedět a nic nedělat, abych nikomu nepřivodil nějaké potíže…

B: Dítě, to bys ale nemohl konat to dobro, pro které jsi byl stvořen.

Č: Jen sedět a čekat na smrt… Jak depresivní představa.  A přitom by to bylo dobré řešení. Nebo se aspoň naučit nepřemýšlet, zapomínat…

B: Kdybys nepřemýšlel a zapomínal špatné zkušenosti, nikdy by z tebe nebyl ten člověk, kterým máš být. Nikdy bys nemohl být pro ostatní vzorem a tak by se nikdy nedostali tam, kam mají dojít. A ani ty bys tam nebyl.

Č: Zřejmě to tak má být, že? A stejně mě bude trápit otázka proč…  Proč se mi zdá, že ostatní mají vše jednodušší?

B: To se ti jen zdá. Každý to má složité, jen ty vidíš nejlépe svůj úděl.

Č: Proč nevím co se sebou?

B: To neví nikdo z lidí. Jen se mě drž a já tě tím bezpečně provedu.

Č: Ptám se zřejmě zbytečně. Proč by Ti mělo záležet na někom tak malém jako jsem já…

B: Mě na tobě záleží! Vždyť pro tebe a tvůj hřích jsem zemřel!

Č: Nevidím v tom lopocení se smysl. Lopocení se za smyslem života.

B: Když půjdeš za mnou, bude mít vše svůj smysl a řád. Stačí jen chtít.

Č: Asi mám moc svobody. Moc svobody jsi mi dal, a proto hledám jen ta nejsložitější řešení.

B: Řešení ale potřebuje nejdříve problém, abys ho mohl vymyslet. Kdo ti klade do cesty problémy, synu?

Č: Řešení na problémy, které si vytvářím já sám.

B: Tak se nad nimi zamysli, jestli stojí za to probírat stejné problémy znova a znova. Nikdo přeci nechce se topit v moři. Ani ty ne.

Č: Ne, nevěřím tomu, že by to byla jen má vina….

B: Vinu mohu posoudit jen já. Ale pamatuj, že tě mám stále rád, i když budeš mít vinu ty.

Č: … Tomu nevěřím…